Andor Šándor – Kam smeruje súčasná informačná spoločnosť?

Otázka získavania, či dopátrania sa pravdivých informácií je v súčasnom roztrieštenom svete zaplavovanom množstvom rozporuplných informácií mimoriadne náročná. Tu sa nejedná len o problém senzáciechtivosti mnohých médií, ale žiaľ človek má neraz dojem, že je až príliš zjavné, akým spôsobom sú tieto média vedené, zabezpečované, akoby už vopred vedel, akým zafarbením (tónom) bude tá-ktorá informácia verejnosti podávaná.
Ako vníma problematiku objektivity informácií v našej spoločnosti bývalý náčelník Vojenskej spravodajskej služby ČR a bezpečnostný odborník generál Andor Šándor (Andor Šándor – Wikipedie wikipedia.org)? Na Slovensku je známy najmä z televíznych spravodajských relácii. Od roku 1986 pôsobil v štábe Československej armády. V rokoch 1991 až 1995 zastával funkciu vojenského dôstojníka vo Veľkej Británii. Je autorom knihy Čeká nás pohroma?, v ktorej svoje spomienky spestruje ostrými reflexiami, historickými obrazmi, niekedy ironickými komentármi a pohľadmi na možno dosť nebezpečnú budúcnosť…

Ak porovnáme súčasníka s bežným obyvateľom stredovekej Európy, aký je asi rozdiel v množstve prijatých informácií?

Ve středověku byl běžný občan vystaven za celý život tolika informacím, jako dnešní za 24 hodin. Když umřel anglický král Jindřich VIII. v 16.století (Henrich VIII. – Wikipédia wikipedia.org), trvalo to více jak měsíc, než se to dozvěděli všichni jeho poddaní v zemi.

Nehrozí pri takomto množstve informácii, že uveríme nepravdám a polopravdám (keď je niečoho veľa, tak jednoducho nemáme čas sa nad všetkým hlbšie zamýšľať, hľadať, pátrať…) alebo si informácie jednoducho nemáme ako overiť?

Dnešní informační svět je přehlcen různými zprávami, hodnoceními apod., že není v silách člověka si vše ověřit. Nikdo nerozumí všemu a musí se spolehnout na to, co čte. Důležité je, aby měl určitou jistotu, že zdroj, který mu informaci předkládá, je seriózní. Žel lze i konstatovat, že platí úměra – čím méně člověk o problematice ví, čím méně jí rozumí, tím je náchylnější jí věřit a nekriticky i přebírat za vlastní názor.

Ako sa teda vyhnúť tomu, aby sme sa nenechali „nachytať na hruškách“ a neuverili hocičomu? Odkiaľ čerpať informácie, stačia oficiálne zdroje, mainstream?

Na to není jednoduchý návod. Vlastní znalost problematiky hodně pomáhá, a to především při hodnocení jevu. Pokud jde o skutek, pak ho lze považovat za realistický, pokud se objeví ve více zdrojích ve stejné formě. Žel, oficiální zdroje jsou pod vlivem nějakého postoje. Hodnocení toho, co se děje na Ukrajině západním mainstreamem je jistě odlišné od ruského. Velmi dobré je si klást otázky Qui bonno. V čí prospěch se daná věc odehrává.

V akej spoločnosti žijeme, ak sa v nej niekto snaží ľudí miasť prostredníctvom informácii? Prečo sa to deje – čo je účelom falošných informácii?

S jistou mírou, nikoli velkou, nadsázky, žijeme v době informační války. Protivníci se snaží navzájem rozložit tím, že šíří řadu nepravd, výmyslů, konspiračních teorií apod. Spousta věcí se ale odehrává na úrovni osobní, kdy si lidé sami vytváří různé teorie, které šíří sociálními sítěmi. Ty pak žijí vlastním životem. Nekritické přebírání toho, co mi konvenuje, protože tak chci vidět svět, je velmi častým rysem.

Prekvapuje Vás, že mnohé firmy si neuvedomujú, akými dôležitými informáciami – použiteľnými konkurenciou, disponujú mnohí ich zamestnanci? Dostávame sa tu potom k lojalite zamestnancov a nakoniec k podmienkam za akých pracujú, aký majú plat, aké sú na pracovisku vzťahy, atď…

Obávám se, že jde o jeden z kardinálních problémů v dnešních firmách. Jejich zaměstnanci disponují značnými informacemi, které jsou žádány v konkurenčním prostředí. Vedení firem neumí zajistit, aby odcházející pracovník si toto know-how s sebou neodnesl a poté ho nabídl. Konkurenční doložky částečně problém mohou řešit. Loajalita je velmi důležitá a dosáhnout ji lze řadou způsobů, finanční ohodnocení je jedním z nich, i když ne jediné.
Disponovat relevantními informacemi je předpoklad úspěchu v silně konkurenčním prostředí.

Prečo reagujeme hlavne na negatívne informácie a tie pozitívne ako keby sme si už ani nevšímali…

Pozitivní informaci moc nevnímáme, protože nás nevytrhne z našeho světa uspokojení. Máme za to, že to, co je pozitivní, tak vlastně je normální. Nevidíme to úsilí kohokoli k tomu, aby to tak bylo. Na druhé straně je zřejmě lidskou přirozeností sledovat utrpení, násilí, negativitu kolem nás. Probuzuje to v nás chuť o tom mluvit, často svalovat vlastní chyby na jiné. Žel, média se chovají tak, že přináší více toho negativního. A to i veřejně-právní, nejen soukromá.

Čo sa stalo, že sa v našej v demokracii a pluralite názorov, v prípade dezinformácie v nejakom názore zrazu hovorí, že je to konšpirácia? Predsa konšpirácia by to bola v prípade, ak by išlo o dezinformáciu týkajúcu sa nejakého konkrétneho faktu…

Neumíme rozlišovat mezi jiným názorem na věc a dezinformací, která je spíše o tom, že záměrně překrucuje skutek, nebo si vymýšlí věci, které se nikdy neodehrály. Využívá situace, které se staly za jiných okolností, k podpoře svých tvrzení. Konspirační teorie jsou „sexy“, lidé se jimi rádi zabývají. Věci, které se skutečně odehrály, jsou desinterpretovány tzv. důkazy, že to bylo jinak, a ty jsou často smyšlené nebo překroucené.

Po vzhliadnutí videa (Digitálna diktatúra: Čínsky sociálny kreditný systém – YouTube), neobávate sa, že postupne dôjde k zneužívaniu Informačných a komunikačných technológií v celosvetovom meradle alebo sa to už deje?

To video jsem neviděl, ale v takové situaci, kterou zmiňujete, se obávám, že již jsme.

Ak pozorne sledujeme dianie v USA, začíname mať dojem, že sociálne siete už majú nepredvídateľnú moc. Napr. youtube kanál D. Trumpa je od januára vypnutý, podobne je na tom na Facebooku a iných sociálnych sieťach. Nevzniká tu akýsi druh totality jednej strany a vlády, ktorá zverejnením, resp. nezverejnením rozhoduje o tom, čo je pravda a čo nie? A nezaváňa táto otázka konšpiráciou?

Považuji za nepřijatelné, aby soukromí vlastníci sociálních sítí prováděli „cenzuru“ na základě vlastních politických názorů, či vidění světa.
Jsou zákonem vymezeny věci, jejichž šíření je trestné, tam je to v pořádku.

Pravda môže aj bolieť. Ako povedať pravdivé informácie tak, aby nás to nepoložilo, aby neprišlo k panike, ale naopak, aby sme sa poučili.

Pravda má vést ke zlepšení, nápravě, ke změně chování apod. Je nutným předpokladem k přežití. Uvěřit vlastní lži o sobě samém je cesta do pekla. Lhaní si vede k tomu, že děláme špatná rozhodnutí. Každý je schopen přijímat pravdu různě. Je vhodné ji umět sdělovat, volit adekvátní přístup. Pravda má otevírat oči, mysl, ukázat cestu, nikoli odradit a přivést k pasivitě protože s ní neumíme pracovat, a proto rezignujeme. Musí povzbuzovat, dávat naději, motivovat. Pravda vytyčuje mantinely našeho chování.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *