Jan Hnízdil – Ak vedľa seba položím chorobis a životopis, zisťujem, že do seba presne zapadajú.

V nadväznosti na predchádzajúci rozhovor s pani Hlohovskou na tému etikoterapie, uverejňujeme rozhovor o psychosomatike, ktorá je tak trochu jej pokračovaním. MUDr. Jan Hnízdil sa venuje komplexnej psychosomatickej medicíne. V Prahe prevádzkuje Hnízdo zdraví  (www.hnizdozdravi.cz). Je autorom rady publikácií: Bolesti zad, mýty a realita; Mým marodům; Zaříkávač nemocí; Příběhy obyčejného uzdravení; Ako sa nestať pacientom. Príležitostne prednáša aj na Slovensku (25. 9. 2019 Banská Bystrica, 26. 9. 2019 Prešov).

Ako ste sa ako vyštudovaný doktor dostali k psychosomatike? Do akej miery je súčasnou klasickou medicínou psychosomatika (náuka o vzájomnom pôsobení duševných a telesných procesov pri vzniku a liečení chorôb) akceptovaná?

Mám dvě atestace – z interního a rehabilitačního lékařství. Na kliniku jsem nastoupil plný elánu, natěšený na práci s pacienty. Přicházeli za mnou s typickými tělesnými problémy – bolestí hlavy, kloubů, závratěmi, hučením v uších… Rozesílal sem je na různá vyšetření, předepisoval léky. Přestože jsem postupoval lege artis, přesně podle návodů klasické medicíny, pacienti se mi neustále vraceli. Hodně jsem léčil, ale málo uzdravoval. Lámal jsem si hlavu, kde dělám chybu. Pak jsem narazil na zakladatele české psychosomatiky pana doktora Šavlíka. To byl zlom. Kolega mi vysvětlil, že každá nemoc je informace o tom, jaký člověk je, jakým způsobem a v jakých podmínkách (rodinných, partnerských, pracovních a společenských, …) žije. Informace o tom, že ve svém životě dělá nějakou chybu. Komplexní psychosomatická medicína vlastně není nic nového, revolučního. Je to návrat k tradici, moudrosti a zkušenosti rodinných doktorů. Takový doktor znal rodiče, prarodiče, děti, věděl, jak rodina žije a když někdo z ní onemocněl, dokázal nemoc zasadit do souvislostí života té rodiny a v nich také léčit. Tvrdím, že základem kvalitní medicíny nejsou drahé specializované kliniky, ale kvalitní, komplexním způsobem pracující praktický lékař. To se pánům profesorům pochopitelně nelíbí.

Aký je vzťah duševného (povahového) problému a choroby? Prečo sa naše životné problémy a povahové črty premietajú do nášho zdravia (prejavujú sa fyzicky na našom tele) a aká je tam spojitosť?

Ve Velké Británii před lety realizovali studii, ve které se objevil termín objektivně nevysvětlitelné nemoci. Jde o stav, kdy pacient přichází k lékaři s nějakým běžným tělesným problémem – závratěmi, hučením v uších , nevolnostmi, průjmy… Je opakovaně vyšetřován specialisty, pomocí špičkové techniky. Ukázalo se, že u téměř 40% pacientů se nepodařilo nalézt objektivní příčinu, která by potíže vysvětlovala. Pacient je objektivně zdráv, přitom je mu pořád zle. Pro klasicky vzdělaného lékaře se nabízejí tři možnosti, buď je to simulant, hypochondr nebo blázen. On ale není ani jedním z nich. On takzvaně somatizuje. Somatizace znamená ztělesňování složité, neřešené životní situace. Člověk má nějaké životní starosti, je ve stresu, bezradný a to, co nedokáže řešit ve svém životě vědomě, začne tělo na nevědomé úrovni řešit za něj – nemocí. Typickým způsobem – bolestmi hlavy – má toho plnou hlavu, závratěmi – hlava se mu z toho zatočila, bolestí zad – naložil si víc, než unese, pálením žáhy – leze mu to krkem. To, co nedokáže vysvětlit nejmodernější diagnostická technika skvěle popisují stará lidová přísloví. To se pánům profesorům také nelíbí. Připadá jim to moc jednoduché, nevědecké. Tím se ale vůbec netrápím, to je jejich problém. Pro mne je rozhodující, aby svojí nemoci porozuměl pacient.

Ak majú napr. piati ľudia zápchu, je u každého z nich vyvolaná rovnakým duševným problémom, inými slovami, rovnaké choroby majú u každého človeka rovnakú príčinu?

Tak přímá spojitost neexistuje. Jestliže má zácpu pět lidí, může být příčina u každého jiná. U jednoho může být důsledkem dietní chyby, u dalšího způsobená infekcí, u jiného vážným organickým postižením zažívací ústrojí, další může somatizovat – zácpa může být ztělesněním nějaké jeho životní situace. Ke každému pacientovi je potřeba přistupovat individuálně. Mám osvědčený postup. Nejdřív se zajímám o to, kdy začaly potíže, jaká má za sebou vyšetření, jak se zatím léčil a s jakým výsledkem – sestavím stručný popis jeho nemoci – chorobopis. Pak ho běžným způsobem vyšetřím, poslechnu srdce, změřím tlak, prohmatám břicho. Jako u běžného lékaře. Pak se ptám na významná životní období – stresy v práci, rozvody, starosti… Sestavím stručný popis jeho života – životopis. Když pak vedle sebe položím chorobopis a životopis, zjistím, že do sebe přesně zapadají. Jak člověk žije, tak také stůně. Pokud způsob života nezmění, může se léčit, ale uzdraví se jen těžko. To se pánům profesorům také nelíbí. Současná medicína je totiž založená na léčení lidí – za to zdravotní pojišťovny platí, nikoliv na tom, že pacientovi vysvětlím jeho nemoc a poradím mu, co má dělat, aby se uzdravil.

Prečo sa častý hnev prejaví práve na pečeni?

Játra mají klíčovou úlohu v metabolizmu tuků, cukrů, bílkovin… Jsou energetickou centrálou lidského těla. Na jejich funkci má velký vliv psychika. Pokud se člověk hněvá, něco ho tíží nebo je ve stresu, dostává se do stavu napětí. Napětí nejen psychického, ale i napětí svalů – aby to všechno vydržel, unesl, zvládl, stihl… Pokud napětí přetrvává delší dobu, vyčerpá se energetická rezerva a dostaví se únava. Jak praví lidové přísloví – utahaný ze starostí. Dlouhodobý stres pak může vést i k vážnému poškození jater – třeba autoimunitiní hepatitidě. Klasická medicína tápe při hledání její příčiny. Z pohledu psychosomatické medicíny není nalezení příčiny nijak složité. Autoimunita znamená, že obranyschopnost, místo aby člověka bránila, tak se otočí a začne mu škodit. V souvislostech života to znamená, že si toho moc bere, žije sebezničujícím způsobem, negativní emoce obrací proti sobě, žije sobě na úkor… To, jak se chová v životě, odráží se na chování imunitního systému.

Ako je to pri deťoch? Aj u nich sú zdravotné problémy spôsobené duševným stavom, teda princíp je rovnaký ako u dospelých?

Každé dítě čas od času onemocní, to je normální. Problém je, pokud stůně dlouhodobě nebo opakovaně. Rodiče ke mě pak s dítětem přicházejí a stěžují si „Pane doktore, náš Jirka je pořád nemocný, má oslabenou imunitu, bere antibiotika, v noci se pomočuje… Obešli jsem spoustu doktorů a nikdo na něm nic závažného nenašel.“ Nejdřív se seznámím s vývojem jeho nemoci – sestavím chorobopis, pak malého pacienta vyšetřím – stejně jako u dospělého. Pak rodiče poprosím, aby mě s ním nechali chvíli o samotě a položím mu jednoduchou otázku: „Co ti, Jirko, dělá starosti? Co by se u vás doma mělo změnit, abys byl v pohodě, spokojený?“ Děti to mají v hlavě dokonala srovnané. Jinými slovy mi sdělují totéž: „Naši moc pracují, domů chodí pozdě večer, nemají na mne čas, hádají se, jsou na sebe zlí. Je mi to moc líto. Toužím, aby se tak nehonili, nehádali se, hráli si se mnou, jezdili jsme na výlety. Pak bych byl v pohodě.“ To, co děti nedokážou rodičům říct přímo, jim sděluji nemocí. Somatizují – ztělesňují problémy a vztahy rodiny. Výpověď dítěte pak bez jakékoliv vlastní interpretace přečtu rodičům. Je na nich, jak se k problému postaví. Hnízdem zdraví už prošly desítky dětí, které se uzdravily jen díky tomu, že se k sobě rodiče začali chovat slušně.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *