Mária Spišiaková, Pavel Kalpakcis – Pamiatka zosnulých a život po smrti.

Počas sviatku Pamiatky zosnulých – ľudovo nazývaného Dušičky, si spomíname na našich najbližších, ktorí už nie sú medzi nami. Spomienku zaviedol ešte v r. roku 998 opát Odilo z Cluny (veriaci, ktorý v tento deň vykonal potrebné náboženské úkony, tak mohol získať odpustky pre duše v očistci). Z pohľadu súčasníka úsmevné, ale… Pokračuje teda život človeka po jeho pozemskej smrti? Túto jednu z najzákladnejších existenciálnych otázok si skôr, či neskôr položí každý človek. Chtiac – nechtiac, sme ňou konfrontovaní najneskôr v hodine umierania. Jej včasné zodpovedanie však môže radikálne zmeniť nejeden ľudský osud. Ako ale nájsť správnu odpoveď? To, k čomu sme ako deti vedení našimi rodičmi, či učiteľmi, čo sa od nich dozvieme, je ich cesta, ich poznanie. A tak napokon každý sám musí vyvinúť snahu, aby dospel k vlastnému presvedčeniu a pravde. Ako vníma túto tému vysokoškolská pedagogička Mgr. Ing. Mária Spišiaková, PhD. z katedry filozofie Teologickej fakulty Trnavskej univerzity a psychoterapeut, špeciálny pedagóg – etoped Bc. Pavel Kalpakcis (https://www.poradna-psychoterapie.eu/)?

Ak je človek úprimný sám voči sebe a je skutočným hľadačom pravdy, ako by mal podľa Vás začať s hľadaním odpovedí na základné otázky ľudského bytia: odkiaľ sme, kam ideme, čo je po smrti, atď.?

MS: Nuž v dejinách filozofie vidíme v podstate dva základné prístupy – niektorí začínajú údivom nad svetom a nad tým, ako funguje, a postupným hlbším poznávaním zákonitostí prírody sa dostávajú aj k jej najpodivnejšiemu tvorovi, človeku. U iných je postup opačný. Nehľadia najskôr do okolitého sveta, ale do vlastného vnútra, kde hľadajú odpovede na to, kým som ja, konkrétny človek, čo ma spája so svetom ostatných živočíchov a čo ma od neho odlišuje. Závisí od typu človeka, ktorá cesta mu je bližšia, no verím, že postupným a dôsledným rozlišovaním a poznávaním napokon obe dochádzajú k rovnakým záverom. Tie môžu byť na začiatku veľmi všeobecné, napríklad, že okrem sveta hmoty existuje aj iný svet, svet ducha; že hierarchia živých bytostí nekončí nami, ale je tu bytosť dokonalejšia, múdrejšia, lepšia ako my.

PK: Myslím si, že základními otázkami lidského bytí se ve svém životě minimálně jednou zabývá každý člověk. A to již v době dospívání. Když jsem kdysi jako učitel na základní škole dal žákům 8. a 9. třídy otázku: „Myslíte, že existují nějaké otázky, kterými se každý člověk alespoň jednou v životě zabývá?“ Tak žáci mi po shrnutí všech odpovědí řekli tyto 3: Jaký smysl má život; Jestli existuje něco Vyššího-Bůh; Jestli žijeme jenom jednou či vícekrát.
Je to v nás přirozeně dané… ptát se. Jen nemnozí však dají za základ hledání odpovědí vážné chtění, vážné hledání. Toto vážné, opravdové chtění, musí být základem a začátkem hledání odpovědí na tyto nadčasové otázky. Kdo vážně hledá, a touží poznat pravdu, tomu se jí nakonec dostane. Je to podle zákona. “Na co se naladíš, to přitahuješ“. Když je to pouze povrchní hledání, tak není možné najít nic jiného, než jenom „povrch“ a hloubka opravdového poznání tak zůstane uzavřená.

Znamená uvedomenie si (logicky, múdrosťou, intuíciou, citom) existencie absolútneho, dokonalého Stvoriteľa všetkého zároveň aj dokázanie pokračovania existencie človeka ďalej po smrti?

MS: Je pravdou, že náš obraz Boha, či Stvoriteľa, úzko súvisí aj s tým, akú predstavu máme o človeku. Ak by išlo o ľahostajné či kruté božstvo, o akom píše filozof David Hume, potom by mu na človeku vôbec nezáležalo, alebo by bol len hračkou v jeho rukách a nemohol by sa vyhnúť svojmu biednemu koncu. Ak však prijímame obraz dobrého, milujúceho Boha, ktorý tvorí z lásky nielen svet, ale aj človeka, vychádzajú nám z toho iné závery. Ak je podstatou lásky vzťah, v tomto prípade medzi Stvoriteľom a jeho stvorením, potom je veľmi pravdepodobné, že vzťah, ktorý nadviaže večná, nadčasová a nemenná bytosť, nemôže skončiť smrťou človeka.

PK: Ano, může. Záleží, zda člověk nechá svého ducha volného, tzn. pozoruje, hledá, ptá se a nenechá se sevřít nesprávnými dogmaty.
Ptá se třeba na to, jak je možné a jak je vůbec spravedlivé (což patří k poznání Stvořitele), že se rodí např. postižené děti. Jak by toto bylo možné, kdyby neexistovali minulé životy? V čem by potom spočívala spravedlnost dokonalého Boha, kdyby toto nemělo příčinu v našich minulých životech a nejednalo se o možnost novým prožitím pochopit své předešlé chyby? Tímto novým prožitím myslím dobu, rodinu, poměry a místo na které se rodíme. Je v tom současně i láska Boží, že tak můžeme pochopit a rozvinout své opravdové a ušlechtilé schopnosti a napravit, co jsme v minulosti špatného vykonali.
Mám jednu vzpomínku ze svého dlouholetého působení a práci s lidmi s mentálním postižením v tehdejším Ústavu sociální péče. Mnozí z chovanců vykazovali známky ze své „minulosti“. Jeden z chovanců, který neuměl číst, psát ani počítat, ve chvílích svých šílených záchvatů agrese a vzteku, řval na celé kolo: „Na kolena, na kolena, Heil Hitler“! Když jsme ho při tom pozorovali, tak nám šel mráz po zádech a nebylo ani jednoho, kdo by v té chvíli nevěřil, že toto nebylo naučené, ale z minulosti přinesené. Zrovna u těchto lidí bylo viditelné, jak díky tomu, že mají nějakým způsobem omezené rozumové chápání, je jim dána možnost rozvíjet své duševní schopnosti – cítění. Také bylo krásné pozorovat, že když se k nim zaměstnanci ústavu přibližovali svým citem, tak reagovali úplně jinak, než jenom příkazy a rozumovým směřováním.

Podľa vedcov z univerzity v Southamptone (https://www.southampton.ac.uk/news/2014/10/07-worlds-largest-near-death-experiences-study.page) sú zážitky na prahu smrti pomerne obvyklé, údajne až 39 % ľudí, ktorí „sa vrátili späť”, opísali zážitky z druhého brehu. Aké sú pre Vás indície pre pokračovanie „života po živote“?

MS: Skutočne existujú takéto, vedecky dosiaľ nie vysvetliteľné zážitky, nemožno ich však považovať za dôkazy života po smrti, lebo sa možno ešte nájdu aj iné vysvetlenia. Každopádne však môžu podporiť naše presvedčenie, že smrťou sa naša existencia nekončí. Moje presvedčenie je založené okrem už spomínanej viery v milujúceho Boha na potrebe existencie definitívnej spravodlivosti, lebo ak neexistuje záruka, že dobro raz bude odmenené a zlo potrestané, nijaký etický systém nemá dostatočne pevný základ. Ďalším dôvodom je dosiahnutie naplnenia cieľa ľudského života, keďže som presvedčená, že všetko vo svete je teleologicky zamerané – teda má určitý cieľ. Cieľom človeka je už podľa Aristotela blaženosť a hoci sa o tento cieľ vo svojom živote neustále snažíme, zároveň zažívame, že nám akoby stále uniká. Tretí dôvod je tak trochu filozofický – láska k múdrosti, túžba po čo najplnšom poznaní, ktorú tiež nedokážeme uspokojiť na tomto svete.

PK: Těch indicií mimo výše popsaného příběhu je spousta. Ať to jsou prožitky nevědomé, např. vystoupíte z letadla v zemi, kam letíte na dovolenou a kde jste nikdy před tím nebyli a náhle vám kanou slzy dojetí, až po prožitek mého kamaráda, který poprvé v životě vstoupil na půdu koncentračního tábora v Osvětimi a náhle plně procítil, že to tam zná. Byl sám udiven, když svému kolegovi řekl: „Když projdeme tyto dva bloky vlevo, tak ve druhé uličce za nimi je ošetřovna.“ Když danou trasu prošli, tak před nimi stála budova ošetřovny. Nebo jak je možné, že se s někým seznámíte a po několika minutách máte dojem, že se znáte od nepaměti a že je vám s tím druhým nevýslovně dobře. Hezký příběh mi vyprávěl jeden můj známý. Popisoval mi, jak se seznámil se svojí partnerkou. Viděl jí na dálku a to ještě zezadu a v té chvíli se mu silně rozbušilo srdce a on věděl, že tuto ženu miluje (a to opravdu ještě neviděl její tvář). Když jí potom oslovil, tak jejich další společná cesta byla již dopředu jasná. Ano, zamilované duše se poznají i po mnoha životech…

Kde sa nachádza, kam putuje ľudská duša po odlúčení sa od pozemského tela? Vnímajú zosnulí nejakým spôsobom to, čo sa deje na Zemi, teda obdobie, počas ktorého na nich spomíname?

MS: Nuž na tieto otázky by lepšie vedel odpovedať teológ, ako filozofka. Veľmi závisí od toho, akú koncepciu človeka zastávame. Ak je človek neoddeliteľnou jednotou duše a tela, potom bez tela nemôže naplno existovať, ale po smrti ostáva akoby v stave „spánku“ a čaká na nové telo po vzkriesení. Nemyslím si, že posmrtný život sa odohráva v nejakom „priestore“, v „inom svete“, kde by duša putovala. Skôr je to podľa mňa „stav“, v ktorom stále ostávame vo vzťahu so svetom, s ľuďmi živými i zosnulými, a najmä s Bohom. Netuším, čo a ako zosnulí vnímajú, ale predpokladám, že isté spojenie medzi nami a našim blízkymi je, a keď ich prosíme o pomoc a radu, často sa nám jej aj dostane.

PK: Po odloučení od pozemského těla nastávají dvě možnosti. Duše může být „připoutána“ k něčemu co jí na zemi drží anebo se vlivem stejnorodosti „vznese/ponoří“ do oblasti stvoření, kam svojí tíhou/či lehkostí patří. První jmenované – připoutání, může být jak k věcem (majetek) tak k lidem (rodina, děti) či sklonům (pití alkoholu, jídlo, pohlavní náruživosti, atd.). Příběhů připoutání duše na nějaké místo je známá celá řada. Když jsem kdysi vstoupil na půdu nově zrekonstruovaného hospice, tak se mi udělalo úplně úzko, slyšel jsem jakoby dětský křik a pláč, cítil jsem strach. Musel jsem ono podkroví rychle opustit, teprve později jsem se dozvěděl, že původní účel budovy byl sirotčinec.
Co se období „dušiček“- památky zesnulých týče, tak se domnívám, že pokud jsou zesnulí připoutáni k zemi, tak naše vzpomínky vnímají silně. Pokud jsou již v jiné úrovni stvoření, tak je mohou vnímat jako pozdravy, pokud tedy pouze netruchlíme, ale vzpomínáme a s vděčností děkujeme Bohu, že jsme někoho takového mohli ve svém životě poznat.

Mnoho, najmä starších ľudí často vyhľadá cintorín. Vnímajú ho skôr ako posledné miesto kontaktu s blížnym alebo miesto stíšenia sa, či podvedomej prípravy na odchod?

MS: Ťažko povedať, každý asi inak. Myslím si, že ak návšteva cintorína nie je len o výzdobe hrobu, aby druhí nepovedali, že ho máme zanedbaný, ani len spomínaním na dobré, či menej dobré stránky zosnulého, môže byť pre nás skutočne duchovným prínosom: zastavením sa v hektickom, rozbehanom svete a najmä, prípravou na najdôležitejšiu udalosť nášho života – na našu smrť, ktorá by nám nemala len naháňať strach, ale mala by pozitívne motivovať našej konanie v živote. Veď nie nadarmo sa hovorí: aký život – taká smrť.

PK: To byste se museli zeptat těch starších lidí. Myslím si, že tam může být oboje, vzpomínka na to, co bylo i příprava na odchod. Mimo jiné, na hřbitově bývá většinou klid a mír. Tím se může pro někoho stát toto místo také místem zotavení, zastavení v divokém ruchu všedního života a rozjímání. Možná tam na člověka také dopadá uvědomění nevyhnutelné konečnosti všech pozemských věcí. Takové rozjímání se může stát začátkem cesty opravdového a vážného hledání.

Podľa výskumov, ktoré vykresľujú zážitky ľudí na prahu smrti, tzv. mimotelové zážitky (medzi najznámejšie patrí rozsiahly výskum amerického doktora R. Moodyho), bola u väčšiny pacientov po návrate evidentná zmena rebríčku hodnôt a snaha polepšiť sa – zmeniť svoj život k lepšiemu. Čo to hovorí o ľudskej psychike?

MS: Pre mňa to znamená, že človeka viac motivuje láska a prijatie, než hrozby či trest. Všetci tí ľudia totiž opisujú skúsenosť prijatia, stretnutia s láskyplnou bytosťou, s niečím krásnym a príťažlivým. Zároveň však – a to je očistný paradox týchto skúseností – pociťujú svoju nehodnosť tohto láskavého prijatia, uvedomujú si, čo všetko mohli urobiť inak, lepšie, čo všetko by bolo treba v ich živote zmeniť a napraviť. A to aj vo veľkej väčšine po návrate do života urobia.

PK: O lidské psychice to říká, že potřebujeme někdy hodně silný prožitek, abychom si uvědomili, co je v životě to podstatné. Hodnotu věcí vnímáme často plně až ve chvílích, kdy jsme je ztratili. Co pro nás druhý v životě znamená, si nezřídka uvědomíme, až když stojíme u jeho hrobu. Jakou hodnotu má pro nás zdraví, si uvědomujeme až ve chvíli, kdy onemocníme. Moc bych si přál, abychom byli vždy schopni v díku a vděčnosti žít teď a tady a nemuseli tak s bolestí vzpomínat, kolik krásného nám doslova proteklo skrze prsty, když jsme ve sém životě jenom spěchali a hnali se za tím, co bylo dle naší úvahy potřeba. Je na každém z nás, zda poslechneme jemné impulsy naší duše a přehodnotíme žebříček svých hodnot anebo budeme čekat, až nám život ukáže, co je to podstatné. Četl jsem k tomuto tématu v řečtině krásný nápis: „Važ si toho, co máš, než Tě život naučí vážit si toho, co jsi měl“.

Ak by sa pokračovanie života po smrti oficiálne vedecky uznalo ako všeobecne platné, malo by to zásadný vplyv na našu spoločnosť?

MS: Podľa mňa rozhodne áno. Naše skutky, skúsenosti, ale aj bolesti či radosti, dostávajú v perspektíve takéhoto pokračovania a naplnenia života, primeranejšie miesto. Často im totiž pripisujeme hodnotu alebo význam, aký si nezasluhujú. Snažíme sa maximalizovať potešenie drogami, sexom či inými prostriedkami, páchame samovraždy, keď nás opustí partner či prídeme o prácu, snažíme sa za každú cenu ostať mladí a pestujeme kult telesnej krásy. Ak vieme, že večné šťastie nás ešte len čaká, že nijaké utrpenie tu nie je naveky a že všetko, čo konáme či podstupujeme, má zmysel, lebo prispieva k našej večnej budúcnosti, určite budeme žiť šťastnejšie a lepšie.

PK: Domnívám se, že určitě! Snažili bychom se více žít opravdově, čistě, radostně a se snahou zušlechtit sebe i svoje okolí. Ono totiž uvědomění toho, že v příštím životě mě čekají následky toho, co jsem nyní zasel, by nás vedlo jednoznačně k větší odpovědnosti. Nejzajímavější na tom je fakt, že ať věříme či nevěříme v minulé životy, tak zákon stvoření, vyjádřený slovy: „Co zaseješ, to také sklidíš „nás neúprosně vede k tomu, že každý náš čin, ba i myšlenka a cit, nás vedou k tomu, že buď v tomto, či některém z příštích životů musíme sklízet, co jsme takto zaseli. Je to dokonalý, bezchybný a spravedlivý řád, který Stvořitel vložil do svého dokonalého díla. Autor knihy Ve Světle Pravdy k tomu v přednášce Osud dodává: „Bůh však nijak přímo nezasahuje do všech těch malých a velkých lidských starostí, do válek, do bídy a co všechno ještě na zemi je! Od začátku vetkal do stvoření své dokonalé zákony, které pracují samočinně a neúplatně, takže se všechno splňuje navlas přesně; působení je věčně stejné, a proto je nadržování někomu právě tak nemožné jako křivda a jakákoliv nespravedlnost“. V těchto dokonalých zákonech našeho Boha je jeho Láskou dána možnost vše odčinit a to ještě dříve, než mnohé ze špatných následků dorazí. Tato možnost je daná změnou nás samých. Ve změně směřující k tomu, že v sobě probudíme lásku ke svým bližním a budeme tak lepšími, ušlechtilejšími a ve svém myšlení a činech čistšími lidmi. Tím se vracející následky již nenajdou stejnorodou půdu k odčinění a tak se mnohý těžký následek odčiní jenom symbolicky. Třeba tím, že někomu nezištně a s radostí pomůžeme.