Podľa wikipédie, “hypnóza je stav ľudského vedomia, ktorý zahŕňa zúženie vedomej pozornosti a zvýšenú otvorenosť voči sugesciám”. Už z tejto definície je zrejmé, že sa jedná o stav, v ktorom sa človek vzdáva moci nad sebou samým a že k “zlepšeniu” zdravotného stavu došlo vsugerovaním vôle hypnotizéra. Je preto prinajmenšom pochybné, či môže v takomto stave (bez vlastného pričinenia) dôjsť k trvalému vyliečeniu. Veď človek samotný by mal byť aktívnym v procese liečenia, mal by vynaložiť aj patričnú námahu a zmeniť svoje postoje a hodnoty (ak chce, aby k trvalému vyliečeniu došlo). Bližšie sme sa o hypnóze zhovárali s terapeutom Petrom Březinom Verculum@googlemail.com, ktorý už dlhšiu dobu pôsobí najmä v Nemecku. Vyšetrenie krvi metódou tmavého poľa je dnes ťažiskom jeho práce. Vyšetrenie krvi metódou tmavého poľa je dnes ťažiskom jeho práce, na ňu nadväzujú ďalšie metódy, podľa individuálnych potrieb pacienta, napr. neuro-vegetatívna stimulačná technika, pri ktorej sa homeopatiká spolu s anestetikami injekčne zavádzajú priamo do akupunktúrnych bodov.
Čo sa s človekom deje počas hypnózy a ako sa do nej môže pomocou hypnotizéra dostať?
Při hypnóze dochází k umělému potlačení určitých složek vědomí, takže se člověk dostává do stavu, kdy je sice schopen reagovat na podněty, příkazy, či sugesce z vnějšku, tyto se však dostávají přímo do jeho podvědomí, aniž by prošli „filtrem“ bdělého chápání a uvažování. Tím se odstraní, či lépe řečeno, dočasně otevře ochranná bariéra, kterou nám naše tzv. denní vědomí skýtá. To vede k tomu, že ve stavu hypnózy nejsme plně schopni plně uplatnit svojí vůli, tak jako bychom to udělali ve stavu plné bdělosti.
Návodů, jak navodit hypnotický stav je celá řada, aniž bych se jimi chtěl zde blíže zabývat. Kdo chce, má dnes celou řadu možností se o tom dozvědět více. Může to ale vést i ke snaze to vyzkoušet, což za sebe nemohu v žádném případě doporučit.
Ako funguje hypnóza, čo je jej účelom?
Účelů hypnózy může být celá řada, od potlačení bolesti při ošetřování chrupu až po různé formy psychoterapie, při kterých se terapeut zpravidla snaží odstranit „nežádoucí“ vzorce chování, blokády apod., až po snahy o napravování zločinců. Dříve se také, častěji než dnes, využívala hypnóza k zesilování schopnosti vnímat jemnohmotné „mimosmyslové“ vjemy a k jejich zkoumání.
Pri hypnóze je potlačený základný ľudský princíp – slobodná vôľa, keďže zhypnotizovaný človek plní vôľu hypnotizéra a nie svoju. Je možné takýmto spôsobom dosiahnuť trvalé vyliečenie?
Podle mého názoru nikoliv. Je možné změnit do určité míry chování, ovšem vlastní nitro člověka – vycházíme-li z toho, že jsme víc, než jen koktejl synaptických reakcí našeho mozku – je mimo dosah této metody. Naopak může při hypnóze dojít k poškození spojení mezi naší nehmotnou podstatou a tělem což může vést i k fyzickému oslabení a různým poruchám, či nemocem, které se mohou projevit klidně až po letech a které už nikdo s proběhlou hypnotickou terapií nespojí. Opravdová a trvalá změna postojů, či charakteru je možná pouze trvalou a vědomou prací na sobě a nemůže nám být „naordinována“ z vnějšku. Všecho ostatní se v mých očích rovná znásilnění svobodného ducha a může ho dokonce naopak o schopnost vědomě na sobě pracovat na dlouho, či snad i na trvalo připravit. A loutkou bez vlastní vůle asi nechce být nikdo.
Keďže hypnotizér nevie, kam sa človek (jeho duša?) v hypnotickom stave dostane, nehrozí tu riziko nejakého poškodenia, duševného zranenia, ktoré môžu spôsobiť nám neznáme vplyvy „na druhej strane“?
Ve většině případů se duše, tedy jemnohmotná část našeho vědomí, během hypnotického stavu nikam nedostává, ale zůstává klidně na svém místě. Ovšem vlivem výše zmíněného umělého zásahu do ochranné bariéry denního bdělého vědomí se duše stává zčásti „obnaženou“ a tím vystavenou vlivům stejnorodého, jemnohmotného okolí, které se s námi viditelným okolím hrubé hmotnosti neustále prolíná a které může být vnímáno některými citlivými jedinci se zvláštními schopnostmi k tomu (např. lidé jasnovidní, či jinak mediálně nadaní). Může tak dojít k jejímu zranění, či poškození, před kterými by bez hypnotického stavu byla chráněna. Tato zranění se během života nemusí nijak projevit a daný člověk je může pocítit až když musí při procesu smrti svoje hrubohmotné tělo odložit a jeho vědomí se přesune na jinou úroveň, tedy lidově řečeno na „onen svět“, kde se pak jemnohmotné (duševní) následky hypnózy mohou teprve plně uplatnit.
V laickej i odbornej verejnosti existuje názor, že hypnóza nie je zlá metóda, len ju treba dobre ovládať a hlavne odskúšať. Ako k tomu príde pacient, ak počas skúšania hypnózy (týka sa vlastne akejkoľvek novej metódy) dôjde k nejakej ujme na jeho zdraví (či už fyzickom alebo duševnom)?
U klasických léků a lékařských postupů jsou vcelku dobře známa jejich rizika i výhody a pacient má možnost se na základě těchto znalostí rozhodnout, zda tu, či onu léčbu postoupí, či nikoliv. Tím na sebe bere i spoluzodpovědnost za případné následky, či vedlejší účinky. V případě hypnózy se ale vydáváme na území, které je ještě značně neprobádané a na kterém ani ten nejzkušenější terapeut nedokáže posoudit celkový vliv, zejména pokud se týká oblastí, které jsou mimo dosah hrubohmotných možností výzkumu. Ale ani oblast pozemskou vědou dosažitelná není ještě ani zdaleka probádána a mechanismus hypnózy je z velké části neznámý. Považuji proto za velmi nezodpovědné tuto formu terapie pacientům nabízet, neboť vědomé zvážení všech možných rizik zde v současnosti není možné. Ti, kteří ji přesto nabízejí, na sebe z mého pohledu berou velkou odpovědnost za možné škody na pacientech, jejichž rozsah nedokáží odhadnout ani oni, ani zmínění pacienti, kteří je pak ovšem musí často celou řadu let na sobě nést.
Říká se, že ve vědě je dnešní pravda včerejší teorií a zítřejším omylem. Přál bych všem, aby toto „zítra“ v případě hypnózy přišlo co nejdříve.
