V I. časti rozhovoru s Romanom Steigerom, v ktorej sme priblížili život Lao-c´a, sa v jeho II. časti budeme zaoberať jeho zmýšľaním, resp. samotným učením. Úvodom treba povedať, že Lao-c´ kládol mimoriadny dôraz na vnútorný život človeka – stíšenie sa a vstúpenie do seba. Možno vôbec netušil, že 2600 rokov po jeho smrti, bude práve táto téma mimoriadne aktuálna, ba možno viac, ako v jeho dobe. Totiž práve v súčasnosti (zrejme ako nikdy doteraz), množstvo neustálych vonkajších podnetov (od TV, reklám, sociálnych sietí, internetu, zábavy najrôznejšieho druhu, po propagáciu hedonizmu, atď.), odvádza pozornosť človeka od seba samého. Človek, ktorý sa nechá unášať týmito vonkajšími zmyslovými podnetmi, stráca sám seba a možno si ani neuvedomuje, že často len uteká pred sebou samým a snaží sa prehlušiť svoj vnútorný hlas chvíľkovými potešeniami, ktoré mu ale neprinesú trvalé šťastie a mier. V nasledujúcich riadkoch sa preto zameriame na niektoré Lao-c´ove myšlienky aktuálne pre súčasnosť.
Prečo Lao-c´ považoval pokoj za mimoriadne dôležitý? O čom vlastne priamo hovorí aj výrok, ktorý mu je pripisovaný: „Najväčším objavom je pokoj“. Otázku trochu skomplikujem: predsa, nedá sa celkom „odstrihnúť“ od vonkajšieho sveta v ktorom žijeme, teda od vonkajších podnetov. Prežívali by sme bez nich náš život dostatočne naplno?
Ano, Lao-c’ ve svém odkazu skutečně velmi vyzdvihuje důležitost klidu, a i když výrok „Největším objevem je pokoj“ se v jeho díle přímo nevyskytuje (nejedná se tedy o konkrétní citát z knihy), přesto tato myšlenka je u něj velmi zřetelná. Například v 16. kapitole Tao-te ťingu se hovoří o tom, že klid je dokonce předpokladem k naplnění lidského určení a také k dosažení osvícení, ba co víc i k dosažení věčného života. A to už je silným argumentem pro pěstování klidu, že? Dá se říci, že Lao-c’ hovoří o klidu – ať už přímo nebo nepřímo – v podstatě stále. Například velmi silným tématem jeho knihy je takzvaný princip wu-wej neboli „neusilování“, který sice není skutečnou nečinností, jak se někteří lidé mylně domnívají, avšak s klidem také velmi úzce souvisí. Ve 37. kapitole se píše, že Tao působí skrze wu-wej, a že pokud jsme bez žádostí a vášní, pak spočíváme v klidu, skrze který může být přiveden k míru celý svět. Z tohoto textu tedy vyplývá, že podle Lao-c’a můžeme prostřednictvím klidu získat velikou moc, kterou lze použít k pozitivnímu působení nejen na náš vlastní život nebo na sebe samé, ale i na svět kolem nás.
A samozřejmě klid nemusí znamenat „odstřihnutí se“ od vnějšího světa. Naopak. Tak jako „nekonání“ v Lao-c’ově podání neznamená úplnou nečinnost nebo dokonce lenost, tak ani „klid“ neznamená nutně uzavření se světu nebo odchod do ústraní. Spíše se jedná o aktivní přístup k vnitřní psychohygieně, jde tedy o to umět se pravidelně zastavit a navracet se k sobě. Tím získáváme denně vždy zpět svou vnitřní rovnováhu a nabíráme sílu k řešení běžných problémů, které život přináší.
Zaujímavým fenoménom u mnohých ľudí súčasnosti je tiež pocit únavy a vyčerpanosti napriek tomu, že majú plnohodnotný spánok a plnohodnotnú stravu. Podľa niektorých psychosomatických teórii to môže byť spôsobené práve zanedbávaním seba, svojho ja, zanedbávaním každodenného aspoň chvíľkového stíšenia sa. Aký je Váš názor?
Můj osobní názor je, že pokud by člověk měl skutečně plnohodnotný a skutečně pravidelný, dostatečně dlouhý fyziologický, zdravý spánek, a k tomu také skutečně plnohodnotnou, zdravou, vyváženou, pestrou a ne příliš průmyslově zpracovanou stravu (což myslím v dnešní době není tak úplně samozřejmé), pak by mnoho potíží – jak fyzických, tak i psychických – ustoupilo. Ale souhlasím s vámi, že spánek a strava nejsou všechno. Většina moderních zdravotních potíží je spojena se stresem. Proto pravidelné vědomé vnitřní zklidnění a naslouchání v sobě by mělo být důležitou součástí našeho každodenního života, a pokud je dlouhodobě zanedbáváme, může to mít velmi neblahé důsledky na náš život. Často slýchám názor, že tichá modlitba nebo meditace patří do historie a pro moderního člověka to už prostě není, protože žijeme mnohem hektičtěji, než se žilo dříve, ale opak je pravdou. Právě proto, že dnes máme zpravidla méně fyzického pohybu, méně kontaktu s přírodou, ale zato více starostí a stresů, je pro nás toto téma mnohem důležitější než kdy dříve.
Lao-c´ tiež zdôrazňoval pomoc druhým: „Múdry človek nie je hrabivý. Čím viac pomáha druhým, tým viac má sám. Čím viac dáva druhým, tým viac sám získava.“ Zrejme nejeden človek si povie, ako môžem získavať viac, o čo viac budem dávať?…
To je velmi zajímavé otázka. Odpovědí je, že Lao-c’ má pravdu, i když to leckomu může znít jako protimluv. Jak je možné více získávat tím, že více dáváme? Můžeme se na věc podívat materiálně, psychologicky anebo duchovně. Materialistický pohled se nás snaží přesvědčit, že logicky čím víc dáváme, tím méně budeme mít, jenomže viděno lidsky a psychologicky se věc má jinak. Pokud totiž druhým rádi a mnoho dáváme, pak oni mají přirozeně tendenci nám to oplácet. A tak se člověk, který je skromný a myslí na druhé, často diví, jak to, že jsou na něj všichni tak hodní a kdykoliv ochotní mu vycházet vstříc, i když on sám má paradoxně pocit, že si to od nich vůbec nezaslouží. To je ideální stav, kterého pokud dosáhnete, pak jste rádi na světě. Ale Lao-c’ šel ve svých myšlenkách ještě dál. V knize o Tao a Te doslova píše, že „moudrý člověk činí srdce lidí srdcem svým“, což znamená, že je s druhými duchovně spojen. Na duchovní úrovni totiž fungují podobné zákonitosti, ovšem v nadčasovém horizontu a navíc bez omezení prostorem nebo místem (někdy se tomu říká karma). Pokud druhým něco prospěšného dáte nebo jim s něčím potřebným pomůžete, máte z toho dobrý pocit, a to dokonce i v případě, že oni vám za to na oplátku nic nedají zpět. A dávání není potřeba vztahovat jen na peníze nebo materiální věci. Pokud člověk nemá na rozdávání, může dávat z pokladů svého nitra – radost, útěchu, povzbuzení, soucit, inspiraci a mnoho jiného. Tento dobrý pocit člověka těší a vnitřně povznáší tím více, čím častěji druhým s radostí dává. Tento proces může dojít až do stavu takové vnitřní naplněnosti a pocitu blaženosti, kdy vnímáte, že jste reálně duševně bohatí a nic vám nechybí, tedy že jste šťastní. A to se děje dokonce i v případě, když fyzicky nebo finančně strádáte. Jaký nebetyčný rozdíl to je od mnohých dnešních lidí, jež jsou považováni za úspěšné, kteří však i přestože mají velký majetek a vysoké příjmy, se vnitřně často cítí nešťastní, nespokojení a prázdní, snad právě proto, že celý svůj dosavadní život se starali pouze o svůj majetek nebo kariéru a na druhé lidi si nenašli čas. Jejich „srdce“ neboli duch se s druhými nespojil a tak zůstává nenaplněný a prázdný.
V našej západnej spoločnosti je všeobecne zaužívané, že ak chcem byť úspešný, musím byť lepší ako tí druhí (neustále sa porovnávame, dokonca už deti sú vedené ku „konkurencii“). Jedna z ďalších Lao-c´ovi pripisovaných myšlienok ale hovorí: „O čo menej sa porovnávaš s druhými, o to väčší rešpekt ti preukazujú.“ Ako to teda vlastne je?
V Lao-c’ově knize skutečně nacházíme myšlenku, že moudrý člověk, který následuje Tao „se neprosazuje, a proto dochází uznání, nevyvyšuje se, a proto vyniká, nebojuje a nesoupeří, a proto není na světě nikdo, kdo by se odvážil s ním měřit“. Opět tato slova mohou znít paradoxně, ale ve své podstatě ukrývají hlubokou pravdu. Z našeho povrchního materialistického hlediska bychom řekli, že platí přísloví „kdo nehraje, nevyhraje“, tedy že bez soutěživosti se nelze prosadit. Jenomže z psychologického pohledu můžeme nahlížet na život třeba tak, že na nejvyšším stupni vítězů stojí člověk nakonec vždy sám a druhým nezbývá než mu závidět, takže radost z úspěchu je malá a navíc velmi rychle pomine. Zvláště pokud byl boj o vítězství tvrdý a nekompromisní, a člověk jde za svým cílem takzvaně „přes mrtvoly“, může se sice pokoušet svým úspěchem před druhými chlubit, ale ve skutečnosti ho jen málokdo bude opravdu uznávat. Zato pokud se řídíme příslovím „pomoz bratrově lodi na druhý břeh a dosáhneš ho i ty“, nebo „učením druhých učíš sám sebe“, tak aniž bychom s někým soupeřili, druhé přesto v jejich úspěchu vždy o krok předcházíme. Lao-c’ tento princip jistě znal, a proto se o něm zmiňuje. Přesto nabízí ještě hlubší, duchovní perspektivu, která říká, že jestliže je člověk spojen s Te a následuje Tao, potom přirozeně naplnil svůj účel, a proto je již v podstatě vítězem. Jinými slovy za kým stojí celý vesmír, ten nemůže nikdy prohrát, proto už ani nemá potřebu s nikým soupeřit – je podobný kapce vody, která když se stane součástí oceánu, nepotřebuje soutěžit s potoky a říčkami o to, kdo z nich je větší.
Tiež často zaužívaným postojom je, že je dôležité mať prevahu nad druhou/druhým, lebo inak ona/on bude mať prevahu nado mnou (ak nie navonok, tak aspoň vnútorne). Lao-c´ mal však úplne opačný pohľad: „Najmocnejší je ten, kto premôže sám seba.“ Aká je tu súvislosť, ako môže človek premôcť sám seba?
Máte naprostou pravdu. Známý Lao-c’ův výrok „Kdo přemáhá druhé, je silný, kdo přemáhá sám sebe, je mocný“ slyšel snad každý adept azijských bojových umění. Je to tak, že pokud člověk zná své silné i slabé stránky, nedává tolik příležitostí druhým, aby ho mohli ovládat či manipulovat. Neustálou snahou o převahu nad druhými lidmi se člověk často příliš přetěžuje a výsledek bývá nakonec ten, že to dotyčný odnese vyčerpáním a podlomeným zdravím. Pokud se však orientujeme na „přemáhání sama sebe“, tedy omezujeme svoje zlozvyky, přemáháme slabosti, sklony k sobectví, k lenosti nebo k náruživostem a podobně (což většinou pociťujeme jako mnohem těžší než boj s tím nejtvrdším soupeřem), pak výsledkem toho je naopak naše větší vitalita i pevnější zdraví.
A tak bychom se mohli vrátit na začátek našeho dnešního povídání. Každému z nás prospěje, pokud se naučí během každého dne najít chvilku, kterou věnuje vlastnímu zklidnění a ztišení. Pouze sedět a nic nedělat, nic neřešit, vnímat přítomný okamžik a jen být v klidu sám se sebou. Zpočátku se to může zdát nelogické, nesmyslné, nudné nebo dokonce protivné – to je proto, že jsme se sami sobě za dlouhé roky hektického způsobu života velmi vzdálili. Je to první krok k „přemáhání sebe sama“, k poznání svých silných a překonání svých slabých stránek. Rozvojem klidu a návratem k sobě samým můžeme udělat první a zároveň nejdůležitější krok k naplnění smyslu svého života a k nalezení trvalého štěstí. Přeji všem čtenářům, aby se jim na jejich Cestě dařilo kráčet vpřed.
