Niektorí historici vidia isté paralely medzi aktuálnou situáciou v EÚ a pádom rímskej republiky, po ktorej nasledovalo cisárstvo s neobmedzenou mocou v rukách jednotlivcov. Napr. podľa historika Davida Engelsa faktory, ktoré viedli k pádu rímskej republiky sú prítomné aj v dnešnej západnej spoločnosti. Týmito faktormi sú podľa neho úpadok rodiny a tradičnej kultúry, globalizácia, fundamentalizmus, kriminalita a rozkol medzi triedou oligarchov – rímskych senátorov (v dnešnej dobe finančná a politická elita) a hnutiami žiadajúcimi navrátenie hlasu ľudu. Aký nasledujúci vývoj môžeme na západe očakávať a čo s tým môžeme robiť? Pohľad známeho českého politológa, ekonóma, analytika, komentátora a publicistu, bývalého člena rímskeho klubu Doc.Dr. Petra Robejška je viac ako zaujímavý. Od roku 1975 žije v Nemecku. Študoval sociálne a politické vedy, ekonómiu a sociálnu psychológiu. Od r. 2007 pôsobí ako nezávislý poradca pre strategické otázky na voľnej nohe. Bol konzultantom firmy Daimler-Benz, Siemens, Allianz, Airbus či Generali a nemeckých ozbrojených síl (Bundeswehru). Bol tiež členom správnej rady think tanku Institut 2080, z. ú., ktorú opustil tesne pred založením politickej strany Realisté (v súčasnosti už neexistujúca).
Kritických hlasov voči politike EU pribúda, resp. v spoločnosti cítiť akúsi skepsu, či stratu rešpektu, hrdosti voči inštitúciám EU. V skratke, prečo je tomu tak?
EU ztělesňuje současný model vládnutí v západním světě. Celkový úpadek vládnoucích tříd vedl k tomu, že nedokáží ani demokraticky vládnout, ani vytvořit blahobyt pro všechny. Jinými slovy to znamená, že si elity neumí poradit se složitostí světa, který vytvořily.
Aby si usnadnily vládnutí, tak vyhledávají a vytvářejí nouzové situace a pak vyhlašují „nevyhnutelná“ opatření, která vymýšlejí nevolení a za svá rozhodnutí nezodpovídající lobbisté a experti, kteří s nikým nediskutují o tom, jestli mají pravdu a právo na své straně.
Pro demokratické a efektivní vládnutí nezvládající politici navíc stále častěji používají techniku, která ještě nedávno lidem život ulehčovala, ke kontrole a útlaku. V případě EU je tento stav nepřijatelný proto, že ani její špičky, ani Evropský parlament nemají skutečnou demokratickou legitimaci.
V členských zemích klesá prestiž EU proto, že nedokáže využít svůj kontinentální charakter k tomu, aby našla cestu k řešení nadnárodních problémů. To se naposledy ukázalo během korony a ukazuje se na permanentní migrační krizi. Další příklad je to, že EU místo aby zajistila levné a opravdu kontinentálně fungující zásobování energii, tak členským zemím vnucuje green deal. K tomu přistupuje i to, že problémy, které svou nečinností nebo činností způsobila, „řeší“ jen další byrokratizací a centralizací, kterou zvláště země ve střední a východní Evropě znají z komunistické minulosti.
Je západná spoločnosť stále slobodnou, v ktorej sa človek môže slobodne vyjadriť bez toho, aby pociťoval tlak, obavu z toho, že jeho názory nie sú v súlade s mainstreamom?
Vlády stále častěji prosazují neuskutečnitelné cíle, jako je trvalý ekonomický růst, maximální odbyt zboží, současně úsporu pracovních sil, evropské sjednocování, nebo klimatickou politiku a proto nemohou připustit, aby politiku kontrolovali občané. Dojemně přímočaře to definovala novozélandská premiérka Jacinda Ardern. Sdělila občanům zcela vážně, jak mohou rozpoznat pravdu. “Pokud to neslyšíte od nás, není to pravda. Všechno ostatní ignorujte. My budeme i nadále vaším jediným zdrojem pravdy.” Místo pravdy, vrchnost vnucuje lidem informace a politické názory a způsoby chování, které mají s realitou málo společného a slouží převážně tomu, aby jim usnadnili vládnutí. Klasické „rozděl a panuj“, bylo totiž nahrazeno „popleť a panuj“.
Lidé ale nejsou bezmocní. Dal bych jim tuto radu: Neberte na vědomí informace o tématech tzv. „vysoké politiky“, která vás rozčilují a nemůžete je změnit, a důsledně „vypněte“ i jejich zdroje. Když to uděláte, tak zbyde úhledná hromádka témat, která mají dvě vlastnosti: Přímo ovlivňují váš život a vy je také můžete ovlivnit. To jsou ze své podstaty lokální témata. Do nich investujte všechnu energii, kterou jste dosud věnovali nedostupně „vysoké“ politice. Věnujte se spoluutváření ekonomických a politických procesů ve svém blízkém okolí.
Proměňte svou nespokojenost do pozitivní energii a použijte svou kompetenci při rozvoji „maloprostorových“ sociálních aktivit (třeba instituce mimostátního vzdělávaní), drobné hospodářské aktivity (družstva, lokální trh apod.) atd.
Shora, ani volbou, politiku ovlivnit nemůžete, ale když zlepšíte podle svých představ sociální prostor, na který dosáhnete, přispějete ke změně celé společnosti k lepšímu mnohem více, než když budete ztrácet čas rozčilování se nad těmi tam nahoře. To je inteligentní, efektivní a vpravdě demokratické ventilování nespokojenosti s vrchností.
Ako hodnotíte objektivitu súčasných západných médií povedzme napr. v Nemecku?
To co teď rozvedu, se týká všech západních médií. Kdysi byly média a věda zdroje užitečných poznatků. Dnes jsou informace zboží, které vyrábí politici, podnikatelé, média a experti. Všichni dohromady tvoří informační průmysl a chtějí informace co nejlevněji „vyrobit“ a co nejvíce na nich vydělat. Jejich zisk je to, že lidé zvolí, koupí a věří v to, co jim informační průmysl vnucuje. Slavná informační společnost se tak stala nástrojem, kterým se elity snaží ovládat většinu.
Hlavním metodou žurnalistických „rešerší“ je tzv. „zelené plátno“, které umožňuje inscenování libovolných událostí. Podstatou aktivity médii je (až na řídké výjimky) vnucování politických názorů a způsobů chování v naději, že je lidé převezmou. Ale tyto manipulační pokusy poměrně spolehlivě působí jenom v jednom případě. Když „informacemi“ straší lidi.
Pokud jde o trvalou změnu myšlení a chování, tak se dnešní mediální marketéři mýlí stejně, jako kdysi propagandisté v komunistických režimech. Většina lidí se mlčky vzpírá a trvá na tom, že existuje rozdíl mezi médii vysílaným a jimi samotnými zažívaným světem. Mlčící většina odmítá přesunout své bydliště do mediálně vyčarovaného světa a zůstává jak fyzicky, tak duševně tam, kde musí vydělat na nájem a nezaplatitelné energie, kde na ní vláda dotírá s nevyžádanou péčí o zdraví, s vnucovanou solidaritou s kýmkoliv a se záchranou klimatu, ať to stojí cokoliv. To je sice velmi nehostinný, ale zato opravdový svět, v němž platí jejich zkušenosti, zvyky a hodnoty a ve kterém se dokáží orientovat a rozpoznat, co chtějí a co nechtějí.
Až pomine tlak na vynucenou konformitu, tak se stane přesně to, co se před více než třiceti lety stalo v socialistických zemích. Najednou zjistíme, že všichni byly proti starému režimu, nevěřili mu a jenom se přetvařovali.
Radi kritizujeme, ale predsa hovorí sa, že každá vláda, každý parlament je v demokracii len zrkadlom národa…
To je žel pravda a hlavní důvod. Ale existují také další důležité vlivy. Jeden z nich popsal slavný politický myslitel Robert Michels ve svém „věčném zákonu oligarchie“. Ten říká, že zvolení politici dříve nebo později nevyhnutelně vyvinou zájmy, které se liší a často i protiřečí zájmům těch, kteří je zvolili.
A také proto dnes máme v celé Evropě jen second hand demokracii. Co to znamená? Přestože existují demokratické instituce a kontrolní mechanismy, tak nefungují dost dobře a sebestředným mluvkům se vždycky nějak podaří dostat se až nahoru a tam vytvořit přes hranice stran a ideologii zájmové koalice s kýmkoliv. Každý, kdo jde do politiky, a ostatně i v podstatě každý člověk, má v sobě touhu po hromadění moci. A mezi politiky je tato vlastnost silnější vyvinuta než ve zbytku společnosti. A proto mají vládnoucí politici s ostatními příslušníky politické třídy více společných zájmů než s lidmi, kteří je zvolili, kteří je platí a které mají zastupovat. Proto důsledně hovořím o takzvané reprezentativní demokracii.
Navíc uvnitř politických stran probíhá zkreslený výběr elit. Ti, kteří jsou nahoře, nemají zájem na vzestupu jedinců, kteří jsou schopnější než oni, protože by mohli ohrozit jejich vlastní pozici. A tak vzestupují jen průměrní jedinci a kvalita vládnoucích tendenčně klesá.
A poslední důvod neutěšeného stavu tzv. reprezentativní demokracie je, že kvalita práce profesionálních politiků je až na výjimky nízká i proto, že je zrcadlem hloupnoucí konzumní společnosti. Současná západní společnost je evoluční prostředí, které produkuje lehkomyslné a pasivní voliče, kteří pak volí neschopné politiky.
Proto má současné chudnutí západních společností i svou dobrou stránku. Ti sami lidé se totiž v chudnoucí společnosti chovají „chytřeji“ než v bohaté společnosti. Jsou vůči vrchnosti nedůvěřivější a nenechají jí věci tak snadno „projít“ jako v dobách, když raději přemýšleli o vlastní dovolené někde v exotice, než o eskapádách svých vládců. Proces zchudnutí je produktivní šance na reformu společnosti i proto, že nutí lidi nespoléhat na stát a spolupracovat mezi sebou. Bohatství společnost atomizuje, chudoba ji sjednocuje proti společným nepřátelům a pro společné zájmy.
V jednom zo svojich rozhovorov pre Rádio Universum, v relácii Kupředu do minulosti, ste už naznačili aj možné riešenie vyššie spomínaných problémov. Mohli by ste ho rozvinúť?
Velmi rád. Již jsem s tím trochu začal v odpovědi na vaši druhou a i na předchozí otázku. Můj výchozí předpoklad zní takto: Výkonnost západního společenského modelu dramaticky klesá a celosvětová geo-ekonomická situace je taková, že se elity rozhodly ukončit éru masového konzumu a zabavit soukromý majetek středních a nižších vrstev. Mlčící masa si tento záměr dosud neuvědomuje a vnímá ho „jen“ jako rostoucí počet chyb a nedostatků současného systému.
Elity tedy dělají první kradmé kroky k pozvolnému vyvlastnění většiny společnosti. Dosud mlčící většina si chce naopak udržet svou životní úroveň a majetek, jedná podle toho.
A proto od roku 2020 rychle přibývá počet obyčejných lidí, kteří (ač jsou zcela nepolitičtí a starají se jen o svůj materiální prospěch) již nedokáží uspokojovat svoje potřeby standardními způsoby, protože jim v tom překáží stát; a to vždycky, jak svou činností, tak svou nečinností.
Nefunkční a místy dokonce disfunkční státy nutí lidi vyrovnávat jejich nedostatky pomocí nestandardních metod, a ty jsou zárodky paralelní společnosti, nebo chcete-li reformy systému. Vysvětlím to ještě jinak. Lidé jsou při dosahování svých konzumistických cílů dotlačeni k hledání nekonformních cest. Toto chování se dá označit jako nechtěná, přesněji řečeno bezděčná rebelie, protože její účastníci nemají žádné politické cíle. Většině obyčejných lidí nejde o žádný ideologický nebo mocenský cíl, ale o jejich vlastní podíl na hmotařském životním stylu.
Pohonem bezděčné rebelie masy není touha po svobodě, ale touha po konzumu. To sice není zvlášť ušlechtilý, ale za to velmi silný a trvalý motiv, který má strategicky rozhodující důsledek. Dva dosavadní opěrné sloupy finančního kapitalismu, tedy chamtivé elity a hmotařská masa se nezadržitelně staví proti sobě. V konzumismu pohodlně uvelebená masa pomalu a neochotně bere na vědomí, že se od roku 2020 nejedná o krátkodobou hospodářskou krizi, ale že cílem vrchnosti je vznik represivní a přídělové společnosti, nepřesvědčivě zdůvodněné eko-náboženstvím. S tím jak se blíží okamžik, kdy si kritické množství populace bude muset přiznat, že je elity opravdu chtějí trvale ubytovat v kasárenské verzi scénáře „bída s nouzí“, tak roste i pravděpodobnost, že se staro-nová sociální otázka vyhrotí ve vzpouře milionů z ráje vyhnaných hedonistů.
To si nikdo nemůže přát, a proto je nezbytné, konstruktivně využít násilný potenciál hromadící se v lidech drsně vytržených z konzumního snu. Je nezbytné, aby mohli své zklamání odreagovat bez krveprolití a aby neposkytli elitám záminku k vyhlášení výjimečného stavu. Proto ve svých esejích nabízím jednoduché, srozumitelné a okamžitě použitelné návody rozhodování a jednání, které nahradí nefungující postupy používané v zanikajícím systému finančního kapitalismu.
Moje první dva eseje obsahují návody konstruktivních metod chování v oblasti ekonomiky a v oblasti informace. Jejich použití povede nenásilným a elegantním způsobem ke vzniku paralelního systému, který slibuje pozitivní budoucnost. Nabízí lidem sice jen odlesk bývalého super-konzumismu, ale i ten je daleko přitažlivější, než atmosféra pracovního tábora s přídělovým zásobováním, s omezenými vycházkami v 15 minutových městech, vyztužených elektronizovaným dozorem eko-inkvizice.
Příkladem těchto konstruktivních metod chování jsou čtyři pravidla osvobození z mého prvního eseje. Zformuloval jsem je takto: Kdykoliv se budete rozhodovat o tom, po čem toužit, jestli, kde a co nakupovat, na co a na čem spořit, koho poslouchat, číst anebo volit a v co věřit, tak se řiďte podle těchto čtyř pravidel:
1. Pomalé je lepší než rychlé
2. Lokální je lepší než globální
3. Osobně je lepší než elektronicky
4. Vlastní je lepší než cizí
