Blížia sa Vianoce – sviatočné dni, počas ktorých sme k sebe o niečo milší a láskavejší, alebo sa o to aspoň snažíme. Sú to však Vianoce z detstva, ktoré v nejednom človeku zostávajú ako tichá spomienka na tie najkrajšie Vianoce. V dospelosti akoby nám už niečo chýbalo, akoby sme niečo stratili. Niečo, čo sme mali ako deti. O Vianociach súčasných, ako aj dávno minulých, sme sa ešte v roku 2015 zhovárali s MUDr. Janom Paloučkom ( †06.03.2020). Je uvedený v životopisnej encyklopédii osobností „Who is…?“ v Českej republike. Vyštudoval lekársku fakultu Univerzity Karlovej v Prahe, roky pôsobil ako ortopéd traumatológ. Od r. 1990 pôsobil v oblasti alternatívnej medicíny, tiež prednášal na témy sebapoznania, rozvoja osobnosti a zmyslu života. Je autorom kníh Cesta k uzdravení, Poselství barev a Cesta k životu.
Ak by ste mali porovnať Vianoce z Vášho detstva s tými súčasnými, čo podstatné sa zmenilo?
V dětství byly pro mně Vánoce obestřené kouzlem, kterému jsem nerozuměl, ale rád jsem mu podléhal. Nepopírám, že podstatnou skutečností Vánoc byly dárky – nejenom ty, které jsem si přál, ale také ty, které jsem dával. Hlavní součástí onoho kouzla však byla atmosféra Vánoc, která se už týdny dopředu rozprostírala a zesilovala nejenom doma, ale i venku – žil jsem tehdy v Praze. Do města jsem v předvánoční čas chodil rád. Bylo na co se dívat, a lidé se chovali trochu jinak. Ježíšek byl pro mně zčásti pohádková postava, i když mně babička řekla, že opravdu žil. Měl jsem ho rád, protože zařizoval dárky. Když se na to dívám dnešníma očima, je mně trochu smutno. Prožíval jsem sice Vánoce jako krásné období, stavěl jsem betlémy, které připomínaly Ježíšovo narození, ale nechápal jsem, proč v kostelích visí jeho tělo přibité na kříži – když přece dělá lidem radost. Prožíval jsem Vánoce podobně, jako dnes ještě mnoho lidí, bez hlubšího porozumění, a jako svátek, od něhož si slibují především příjemné pozemské chvíle.
Myslím, že v naší společnosti se ohledně Vánoc od doby mého dětství nic podstatného nezměnilo. Jen zevní podoba Vánoc padla za oběť obchodu a dává stále křiklavěji vystoupit právě tomu, co je na Vánocích méně podstatné. Přesto mně vánoční atmosféra stále přitahuje, ale nedívám se již do výkladů. Dívám se na lidi a hledám oči, které nejsou prázdné. Jsou stále k vidění, a to ve mně vzbuzuje jistotu, že je stále ještě dost lidí, jež si Vánoce nenosí jen v hlavě jako synonymum poklidných dnů, ale především v srdci jako upomínku na Boží milost.
Vianoce, vôňa ihličia, svetielka na stromčeku, či vianočná hudba, nás v okamihu dokážu preniesť v čase do detstva a mnohým ľuďom ostane odrazu akosi clivo na duši. Čím to je, že práve Vianoce sú pre nás tak očarujúcim obdobím, akým nie je vari žiadne iné?
Skutečný prožitek má obrovskou moc, stává se naším trvalým vlastnictvím. Je v nás stále přítomen jako napjatá struna, která čeká jen na závan vhodného větru, aby se znovu rozezněla. Takový prožitek nemůže člověk jen tak snadno odstranit.
Jako děti jsme si k Vánocům nevytvářeli žádný odstup, byla to pro nás vrcholná a bezvýhradná skutečnost, kterou jsme přijímali celou duší. Proto jsme mohli zážitek Vánoc bez omezení vstřebat, aniž by se cokoliv ztratilo. Kdykoliv se pak v dospělosti ozvou tóny Vánoc, začnou znít i vzpomínky duše. Postupným „zmoudřením“ však tyto ozvěny zatlačujeme do kouta a začínáme je považovat dokonce za slabost. Vypadá to téměř tak, jakoby dětská bezprostřednost a otevřenost musela s určitým věkem vzít za své. Počátek „zmoudření“ se zpravidla datuje do období, kdy dítě začíná řešit otázku, zda Ježíšek skutečně existuje? K orientaci mu pomohou starší sourozenci nebo rodiče. Spíše však k dezorientaci.
Našemu nejmladšímu synovi jsme řekli, že Ježíš skutečně existuje, ale není již zde na Zemi. Zůstává však ve spojení se všemi lidmi, kteří mají dobré srdce a chtějí projevit nejbližším lidem svoji lásku. Avšak láskou má člověk obdarovávat svoje nejbližší každý den – tím, jak se k nim chová. Chová-li se k nim po celý rok špatně, a jen o Vánocích ukáže vlídnější tvář, jsou jeho dárky pokrytectvím a nenesou v sobě žádnou vnitřní hodnotu. Má-li však člověk po celý rok upřímnou snahu žít správně a pomáhat druhým, vede Ježíš jeho myšlenky směrem, kde může i pozemsky najít vhodný dárek pro ty, které má rád. Takový dárek je pak viditelným a hlavně pravdivým dotvrzením toho, co člověk ve svém srdci opravdu přechovává, a má proto velikou cenu.
V mnohých krajinách si Vianocami stále pripomíname narodenie Ježiša, avšak tradície sa pomaly ale iste vytrácajú – Ježiš je nahrádzaný Santa Klausom, preplnenými stolmi, nákupnou horúčkou, nervozitou a zhonom. Kde hľadať príčinu?
Příčina je velmi hluboká. Člověk se stále vzpírá síle, jenž mu dala život. Odmítá uznat zákony života, a proto vidí život i jeho smysl zkresleně. Tuto vadu si přivodil sám a ona mu brání správně poznávat i hodnotu všech pomocí, kterých se mu již dostalo a stále dostává. Mezi tyto pomoci patří i Ježíšova mise na Zemi. Její skutečný význam hluboko zapadl. Tradice uchovala jen zevní obraz události s výkladem, který vyvolává u myslícího člověka zmatek. Mnoho lidí se cítí být s touto tradicí spjato, vnímají ji jako součást kulturního odkazu, ale neuvědomují si nadčasovou hodnotu a význam Ježíšova poselství pro sebe sama. Protože neznají velikou cenu tohoto poselství, nemají ani potřebu chránit ho před vším, co mu ubírá na lesku. Vyhasínání potřeby chránit tradici s tím spojenou, je jen následným jevem. Vše, co pro člověka nemá vysokou hodnotu, snadno opustí, nebo i zaprodá.
V čom spočíva hlavné posolstvo Vianoc „minulých“ a Vianoc „súčasných“?
Poselství Vánoc je nadčasové a nevztahuje se k určité době. Ježíš svým slovem ukázal lidem cestu, po níž dospějí k odčinění svých hříchů, k vykoupení. Tato cesta bude pro nás, pro lidi, vždy stejná, neboť je to cesta respektování a naplňování Božích zákonů, jež jsou neměnné, věčné.
Ježíš přinesl lidem poselství lásky. Lidé se však musí sami rozhodnout, zda budou ve smyslu jeho slov žít. Vánoční čas proto nemá být jen připomínkou minulých událostí, ale dobou činorodého vnitřního života, kdy v člověku narůstá a upevňuje se odhodlání žít správně podle Božích zákonů. Teprve takovým odhodláním se vánoční čas stává cenným a v pravém slova smyslu posvěceným.
