Zamyslenie s Ing. Arturom Zatloukalom, redaktorom časopisu Svět Grálu, konateľom vydavateľstva Integrál Brno, na tému smerovania súčasnej kultúry.
V poslednej dobe sa stretávame s polemikou o tom, či súkromné televízie vysielajú to, čo chcú vidieť ľudia, alebo naopak – vysielajú to, čo chcú, aby ľudia videli. Z tohto pohľadu sa vynára aj otázka, či je človek aktívnym tvorcom kultúry, alebo naopak je jej pasívnym výtvorom…
Každému člověku je dána moc vytvářet si své okolní prostředí. Ze svého cítění, postojů, myšlenek a činů si utkává kolem sebe obal, auru, věnec záření, který k němu vpouští stejnorodé okolní síly a naopak zeslabuje nebo odráží to, co je jiného druhu. To je přírodní zákon, spočívající v uspořádání světa. Projevuje se v hrubohmotně viditelném životě sice tiše, ale vytrvale, podobně jako nenápadný, ale trvalý vliv léčivých bylin nebo zdravé stravy. Žijeme sice každý v nějaké zemi, národě, kulturních a hospodářských danostech, v míru a dostatku nebo ve válce a nouzi, ale i v tomto rámci si tvoříme různorodé životní osudy.
Záleží na vůli každého z nás, nakolik tuto svou moc, vůli k rozhodování uplatňujeme. Jestli si tedy říkáme „tohle chci, a tohle rozhodně ne,“ nebo si bez výběru k sobě vpouštíme všechno, co přichází do cesty.
Polemizovat o tom, co by měly dělat komerční stanice, je málo účinné. Ve vesmíru má každý z nás jediného člověka, kterého dokáže změnit, a to je on sám. Co by měli dělat ostatní, může ovlivnit nejlépe svým vlastním chováním a vlastním příkladem, a na ostatních zase záleží, kolik si z toho přivlastní.
Kdyby si nemalá část posluchačů umínila, že budou ignorovat nějaký druh pořadů, přineslo by to v konečném důsledku změnu v chování komerčních stanic; něco takového se ale dá očekávat jen zřídka. Cennější je pro každého z nás starost o formování vlastních správných postojů; hříchy celého světa na ramenou neuneseme, máme se co snažit s těmi vlastními.
Čo je charakteristické pre súčasnú kultúru a umenie, kam smerujú?
V naší řeči je „umění“ odvozeno od slova umět, asi to znamená umět míchat a nanášet barvy, nebo možná umět mistrovsky a barvitě vylíčit mizérii svého okolí, jak to třeba uměl Dostojevský. Ale já jsem pevně přesvědčený, že umění má být oknem do vyššího a lepšího světa, o jehož existenci má umělec vědět; od toho je vybaven jemnějším vyciťováním. A má přinést naději prodavačkám u pokladen, dělníkům u strojů a vysedávačům u počítačů, že ten svět existuje a že má cenu snažit se do něj dospět. Jestli umělec neumí nebo nemá chuť to střešní okno otevřít a pustit do vydýchané místnosti čerstvý vzduch, tak ať nešíří nicotu a únavu z neřešitelnosti světa. Protože svět přestane být neřešitelný, jakmile jej nasvítíte shůry, a ne zespodu ze žabí lidské perspektivy.
Kam směřuje současná kultura a umění? Nikam, nemají cíl; jsou poletující bludičky nad bažinou. Umění se podle mého soudu začne blížit svému smyslu, až bude spjato se zbožností. Tím nemyslím „bezduché“ odříkávání předepsaných modliteb, ale zbožnost, spjatou s mravností, úctou a láskou k Bohu, a úctou a láskou k bližnímu. A ještě taky s věděním o nesmírnosti Boha a o uspořádanosti světa. Pak bude umění člověku posílením na jeho cestě.
Akú úlohu zohráva v súčasnom civilizačnom procese v tejto oblasti globalizácia a komercionalizácia?
Globalizace a komercionalizace? Neumím posuzovat svět z globálně společenského hlediska. Soudím, že jsme dostali zeměkouli propůjčenou k používání od Stvořitele, a právě dnešek je dobou, kdy on od nás požaduje vyúčtování. Účetní pravidla stanovil on, ne my; a co neprojde sítem jeho spravedlivých měřítek, je odsouzeno k selhání, rozpadu, propadu a zániku. Což je právě dnešní doba. Naprostá většina lidí nebude, žel, ochotna se sebeméně změnit a tak si každodenně sama vypisuje svůj budoucí osud. Je to škoda, ale taková je spravedlnost. Snad těch pár hlasů, jako je ten Váš, ještě probudí v některých zájemcích odezvu, vnitřní hlas, lidskost, a oni si uvědomí svůj dluh vůči životu. To je dobře.
Čoraz viac ľudí má pocit, že sa z nášho života vytráca zmysel pre pravé hodnoty na úkor pribúdajúceho agresívneho správania, naturalistického až vulgárneho vyjadrovania, vtipnosť je nahrádzaná oplzlosťou, krása neprirodzenosťou, atď. Čo je príčinou fenoménu, že sa nášmu súčasníkovi až priveľa z toho, čo kedysi považoval za nevkusné, nevhodné či dokonca neprípustné, teraz javí ako pozitívne, pozoruhodné, inšpirujúce?
Dnešní soumrak mravnosti, slušnosti, vkusu je soumrakem cituplnosti. Podstatou naší osobnosti, našeho lidství je cit. To je to, co se v nás raduje, pláče, má své sympatie a antipatie, co má vůbec osobní vlastnosti, co je jádrem lidství. Kdybychom se řídili ve svém myšlení a jednání čistým citem, nedošlo by ve světě k takovému zhrubnutí chování. Ale zase znovu: je marné smútiť (to je takové pěkné slovenské slovo, které nám v češtině chybí) nad zkažeností světa, snažme se každý o vlastní příkladné chování, ne proto, abychom dávali příklad, ale protože chceme být takovými. Oni někteří okolo zbystří pozornost, protože je něco z toho osloví, posílí, dá jim naději ve smysluplnost světa a života.
Akým spôsobom by podľa Vás mali ľudia v sebe rozvíjať zmysel pre krásu?
Smysl pro krásu? Podstatou každé čisté touhy v člověku je touha po Bohu. Dostali jsme ji jako vlastnost při svém vzniku, jako sílu, která nám nedá pokoje a snaží se nás hnát kupředu, narovnávat a pozvedat. Touha po ideálech, po kráse, přírodě, umění, po setkávání s krásnými lidmi, je v podstatě hledání království Božího na zemi. Nacházíme z něj kolem sebe jen střípky, úlomky, ale i tak jsme šťastní a posílení.
Koneckonců i ty zdeformované formy touhy – touha po moci, úspěchu, obdivu, lakota po majetku – i ty jsou projevem stejné síly, jenže svedené vlastní vůlí člověka do nečistých kanálů.
Rozvíjet může smysl pro krásu asi každý jinak, podle toho, v jakém prostředí žije, ale tento smysl je výzvou k oživení a posílení dvou vlastností: cituplnosti a všímavosti. Obojí jsou to cenné drahokamy, které se hodí očistit a zasadit do svého života.
Vaše otázky byly zacíleny na posuzování současné kultury. Soudím, že máme směrovat hlavně každý sami sebe ve svých činech, tím toho uděláme nejvíc i pro ostatní i pro kulturu samou.
