Neprirodzené ukončenie života sa v osude človeka stáva nevýslovnou tragédiou. Prečo sa napriek tomu snaží toľko ľudí ukončiť svoj život? V roku 2019 spáchalo na Slovensku samovraždu 498 ľudí, z toho 416 mužov a 82 žien. V roku 2021 ich bolo 548, z nich takmer 80 % malo diagnostikované psychiatrické ochorenie. Zaznamenaný bol najmä výrazný nárast (o 73%) v samovraždách u mladistvých vo vekovej skupine 15 – 19 rokov. Počet samovrážd stúpol aj v roku 2022, bolo ich 563. V r. 2022 výrazne stúpol aj počet pokusov o samovraždu u mladistvých – bolo ich 148. O tejto veľmi vážnej a smutnej téme sme hovorili so skúseným českým psychiatrom. MUDr. Radkin Honzák je vysokoškolský pedagóg, autor viacerých kníh, napr. Čas psychopatov, Aj v chorobe si buď priateľom, Kríza v živote, život v kríze, atď. Je tiež ambasádorom recenzovaného internetového časopisu Prekroč svoj tieň (www.prekrocsvojtien.sk), v ktorom zároveň publikuje svoje články. Je zástancom psychosomatického prístupu. Špecializuje sa na psychoterapiu.
Prečo v súčasnosti tak prudko stúpa počet úzkostných stavov a depresii?
Jsem psychiatrem už 60 let a naučil jsem se rozlišovat mezi nadměrnou zátěží a psychiatrickými poruchami. To, co někdy nemůžeme vydržet, jsme ochotni hned nazývat jménem, které přísluší poruše. My jsme ochotni říct, že je někdo blázen a strkat ho k nám, přestože jde o mezilidské tahanice. Je třeba oddělovat mezi truchlením a depresí, obavami z budoucnosti a skutečně úzkostnou poruchou. Mohu ale potvrdit, že po Covidu stoupl počet skutečně psychiatrických emočních poruch ve smyslu nemoci a lze to přičíst nucené izolaci a naprosto zběsilé politické manipulaci, která se někdy měnila den ze dne. Zasáhlo to všechny, nejvíc ale staré a na druhé straně děti a dospívající.
Pri mučení (v ľudskej histórii nespočetne veľakrát), mučený často prosí o smrť, pretože fyzická bolesť sa už nedá vydržať. Cíti sa človek, ktorý chce spáchať samovraždu, na duševnej úrovni rovnako (cíti bolesť na duši rovnako), ako mučený na fyzickej úrovni?
Sebevražda není vždy patologickým dějem – příkladem je sebevražda parašutistů seslaných k atentátu ne Heydricha, kteří chtěli předejít mučení a možnému vyzrazení významných informací. Na Slovensku, přesně ve Slovenskem státě, neprobíhaly represe zdaleka tak krutě jako v Čechách, např. Gabčíkova rodina nebyla vůbec postižena, takže mnoho lidí, zejména z mladší generace si tyhle události v Praze ani neumí představit.
Sebevraždu mohou uskutečnit lidé „zahnaní do kouta“ v plném duševním zdraví. Bývá to zkratové, ale v tu chvíli nevidí jiné řešení.
Sebevražda je nakažlivá. Po vydání Goethova románu Utrpení mladého Werthera, spáchalo v Německu mnoho dospívajících chlapců sebevraždu, po tragické smrti princezny Diany, stoupla ve Velké Británii na tři týdny sebevražednost mladých žen o 10 % oproti průměru.
Psychická bolest při velké depresivní poruše je objektivně prokazatelná a běžnému člověku neznámá. Perfektně ji líčí autor Sophiiny volby William Styron v románu: The darkness visible. Tam je situace tomu mučení nejbližší. A je tam přesná definice: Když si člověk zlomí nohu, tak má hlavu, aby si to nějak srovnal, ale když se mu to zlomí v hlavě, nemá nic. On měl naštěstí průvodkyni svou epizodou, a to byla jeho manželka, která s ním dojela do Paříže pro literární cenu a pomohla mu projít peklem beznaděje.
Ako sa dá takúto duševnú bolesť, takéto duševné utrpenie uniesť? A dá sa vôbec?
Zkušení pacienti s těžkými depresemi sami přicházejí na psychiatrická oddělení se slovy: Jdu si pro pár elektrošoků, protože vědí, že to je nejúčinnější pomoc. V depresi se lidé nezabíjejí v nejhlubší fázi, protože na to nemají sílu. Největší riziko je na počátku a ve chvílích nastupujícího uzdravení, motivem jsou obavy z nastupující, resp. příští epizody. Vydržet se to dá – pamatuju doby na počátku 60. let, kdy ještě nebyla antidepresiva a bolest pacientů s depresí se tlumila jen uspavadly, pokud nechtěli elektrošoky. A přežili.
Za normálnych okolností je pre človeka pomyslenie na samovraždu nepredstaviteľné, ako sa vôbec môže človek dostať do situácie, v ktorej pomýšľa na samovraždu?
Jak už jsem uvedl, když má pocit, že je situace bezvýchodná a chce z ní utéct. Dluhy, vydírání, obava z vězení, ztráta milované osoby a pocit, že bez ní nelze už žít, těch situací je mnoho. Také pomsta nejbližším, kteří se v nouzi nezachovali podle představ postiženého.
Sú prípady potenciálnych samovrážd, ktoré sa dajú vopred odhaliť, avšak čo mohli robiť blízki človeka, ktorý väčšinou nedal na sebe nič poznať? Zrazu našli len list na rozlúčku, prípadne ani to. Niečo také vôbec nečakali. Má samovražedný proces nejaké etapy, počas ktorých je možné pomôcť, ako?
Tyhle dvě otázky spolu souvisí tak úzce a jsou vzájemně propletené, že na ně odpovím souhrnně, což považuji za přehlednější, srozumitelnější a užitečnější.
V případě depresí je nutné se cíleně ptát na sebevražedné myšlenky. Je taková pověra, že se tím sebevražedný postup urychlí: CHYBA! Měl by to udělat i laik, když se zeptá: Je ti blbě? Je ti smutno? Máš pocit, že nic nejde? Myslíš někdy taky na to, že by bylo lepší nebýt? Jak? Následuje protisebevražedná smlouva:
Tak, teď mi slíbíš jasně a zřetelně, ANO, žádné pokusím se a podobně, že si nevyjedeš po krku ani přímo, ani nepřímo (ožralý za volantem, zapomenuté užívání léků, riskantní chování, atd.), dokud nenajdeme účinnou pomoc. A vzít dotyčného za ucho a dovléci ho k psychiatrovi nebo k psychologovi.
Když se někdo k sebevraždě chystá nenápadně, přece jen vysílá nějaké signály. Podezřelé je, když známý bordelář náhle začne uklízet, splácet dluhy, chtít se najednou ještě vidět s blízkými. Někdy i slovy naznačuje, že už má světa po krk a že ho nebaví žít. Pak zase shora uvedený postup.
Někdy to dokonale ututlá, před činem se naopak uklidní a je aktivní a veselý, a pak! To už neodhadne ani odborník, když mu uniknou předchozí stadia.
Majú psychiatri s mnohoročnou praxou lepší odhad na ľudí ako bežný človek? Môže mať dovzdelávanie a prax vplyv na odhad druhého človeka? Používate intuíciu?
Především si myslím, že když se přestanete bát otevřít téma sebevraždy, k čemuž jak výcvik, tak délka praxe napomáhají, jsou k vám lidi většinou upřímní. Zkušenost vás naučí poznat, když lžou (ale taky ne) a protisebevražedná smlouva funguje v 90 %. Ze skutečně depresivního člověka nějaká negativní energie čiší, nevím, jestli je to intuice.
V americkom filme Ako prichádzajú sny, je jedným z ústredných motívov neprekonaná duševná bolesť, následná samovražda a od toho sa odvíjajúci príbeh na „druhom brehu“ – v tejto oblasti je zrejme priekopníkom švajčiarsky lekár, psychiater a psychoterapeut Carl Gustav Jung… Aký je Váš názor na túto tému, na tému posmrtného života?
Nesporně existují dost jednotné zážitky blízké smrti známé také jako Moodyho fenomén, kdy se objevuje tunel se světlem na konci, doprovázející osoba a nakonec hlas: Ještě není tvůj čas, jdi zpátky. Co je dál, si musí každý vypracovat sám.
Můj názor psychosomatika je názor Lavoiserův, který řekl: Nic se nemůže ztratit, nic se nemůže získat, všechno se může jenom přeměňovat.
Naše omezení spočívá v tom, že si nedovedeme představit život jinak, než jak ho známe okolo sebe a vůbec neuvažujeme o jiných podobách. Jak jsme byli překvapeni, když jsme zjistili, že ve 200 C vodě žijí bakterie a neuvaří se! A to je jen začátek…
Zaujímavý článok z pohľadu oficiálnej psychiatrie! Samovražda má iste však viacero podôb. Je napríklad bezpočet ľudí, ktorí si pripravujú „samovraždu“ odmietaním života, životným negativizmom, ľahko sa poddávajú osudu, tiež neschopnosť odpúšťať a celý rad nekontrolovaných emócií, vrátane sebaľutovania, môže vytvoriť devastačné podmienky vedúce až k ohrozeniu života. Niet potom ani divu, že telo nasleduje utrápenú dušu, po čom sa môžu objaviť tzv. „nevyliečiteľné choroby“.
Zdá sa, že i niektorí vedci prijímajú dôvody napríklad vzniku rakoviny, súvisiace zo znečistenia organizmu jedmi, ktoré vznikajú pri škodlivých emóciách, alebo predčasného vzdania sa života v cítení a myslení.
Všetko je o pohybe, na viaznutie vnútorného pohybu v tele predsa reaguje každá molekula tela a pokiaľ tieto živé čiastočky strádajú a spomaľujú sa, nuž katastrofa môže byť na obzore. Iba správny pohyb život podporuje, starosť o telo podporuje i ducha a na druhej strane, ak sa duchu dostáva života, života z Ducha, prenikajúceho všetkým, aký je dôvod predčasne utekať z tela?
Myslím, že najväčší problém nezáujmu ľudí o svoj život, spočíva v nezáujme o pravdu, ktorá sa nehľadá. Výrok „Pravda oslobodzuje“, nie je len pojem, je to výrok zo života o živote.
Samovraždy mladých sú najbolestnejším prejavom sebectva celospoločenskej honby po výkonnosti, sledovanie cudzích vzorov, nepravej vášne a falošných obrazov o zmysle života. Podstatné je nepodliehať tejto lži, ktorá skutočný život iba maskuje! Pomoc ale existuje!
V každej situácii je treba upriamovať pozornosť na pravú krásu, ktorá veľmi pomáha duši človeka. Duša, usilujúca sa vidieť krásu, ktorá sa ju snaží i vedome vyhľadávať, dostáva úplne iný pohľad na svet i na seba, prebúdza lásku a tvorivosť, otvára túžbu dávať. Nemôže potom prepadať pasivite a pocitu zbytočnosti.
Učme už deti vidieť pravú krásu a učme ich vedome sa jej otvárať. Ak chceme tiež dobro a šťastie prijímať, musíme najprv dobro dávať, opačne to nefunguje. Svet technológií je mŕtvym svetom ak nad ním nevládne pravé nadšenie pre krásu, ktorej najbližším vzorom je príroda!! Práve príroda je i najbližším liekom k prekonaniu samoty a krízy, ona pomáha “odizolovať sa” od sveta manipulujúcej aktivity. Máme sa naučiť byť ľuďmi, nie strojmi.